Květen 2014

Je to ve vašich rukou

13. května 2014 v 17:11 | Sudánec |  Úvodník
Poslední dobou se může zdát, že to tu zanedbáváme, opak je však pravdou. Čas se stal našim nepřítelem a v soukromých životech se vyskytly situace vyžadující veškeré naše mentální schopnosti a především náš drahocenný čas. Náš nový a perspektivní kolega Dr. Wrong není až tak perspektivní, jak jsme doufali. Jeho snahy si sice velice ceníme, avšak poslední jeho výtvor, který měl být našim záchranným článkem na poslední dubnovou středu, kdy jsme já ani Hank neměli vůbec čas, nedopadl podle očekávání. Zkrátka a dobře to bylo tak vulgární a kontroverzní dílo, že jsme museli zasáhnout a z tohoto článku se stala takzvaná trezorová záležitost.

Možná by se Vám článek zamlouval, možná by se tím celý náš dosavadní styl obrátil zcela jiným směrem, jenže zpětná vazba od Vás čtenářů vázne jako jednání poslanecké sněmovny a nějakých směrodatných reakcí je jako šafránu. Pomalu ale jistě nám začínají docházet "slušná" témata, ve kterých bychom ženy neuráželi a při jejichž čtení by nedocházelo ke štěpení čtenářské komunity na dva nesmiřitelné tábory. Momentálně máme několik nápadů, které by ovšem mírně pozměnily styl našeho psaní a z recese a nadsázky by se stala spíše snůška hejtů a prasečinek. Popravdě je pro mě jednodušší napsat nějaký útočný článek na ženy nebo jejich chování, než se snažit kulantně popsat daný problém a hlavně nikoho moc nenaštvat a neurazit. To, že Dr. Wrongovi by takový styl vyhovoval, jsme se již přesvědčili a nyní je třeba se rozhodnout o našem budoucím vývoji.

Existují tři možnosti, které ovšem máte v rukou vy čtenáři. Můžeme se na to všechno vysrat a budeme mít svatej klid. Můžeme se snažit dál vařit z vody a vymýšlet nějaké články podobného ražení. Nebo přitvrdíme, nazujeme těžký boty humoru, vyvěsíme černou vlajku a začneme psát pěkně zvostra. Naše budoucnost tedy leží ve vašich rukou, a pokud nic nenapíšete do komentářů pod článek, na facebook, nebo nevyplníte dotazník, tak se na vás z vejšky vyserem a půjdem na pivo. Jo a proto se Vás Hank pokusí přivést k duševní pohodě, stavu rozjímání, možná i náhlého uvědomění si smyslu života a všeho svými zápisky z cest.

Zápisky z cest

13. května 2014 v 17:10 | Hank |  Rady a tipy
Po nějaké době přicházíme znovu s článkem. Jsme jenom lidi a ti potřebují dovolenou. Samozřejmě jsme si bláhově namlouvali, že napíšeme nějaké články dopředu a určíme datum vydání v pravidelném termínu. Jenže každý někdy selže. Ale o tom třeba někdy jindy. Místo toho vám přinášíme reportáž z dovolené. Naší cílovou destinací byl Slovenský ráj s mezizastávkou v Moravském krasu. Turistika, poznávání, cestování a kopec adrenalinu, trocha nervů a fyzického vypětí. Tak pojďme na to.

Moravský kras se nachází nedaleko Brna a kombinací vlaku a autobusu se dá za hodinku dostat na rozcestí, vzdálené asi půlhodinu chůze od propasti Macocha. My jsme volili cestu vlakem do Blanska s přestupem na autobus směr Vilémovice a vystupovali jsme na zastávce "Vilémovice, Macocha rozcestí". Zastávka je na znamení a mačkat tlačítko na stropu autobusu má stejný smysl jako tlačítko SNOOZE na požárním hlásiči. Z rychlosti jedoucího autobusu bylo zřejmé, že řidič nezastaví, tak bylo na čase zvednout zadky a upozornit na zastávku pohybem. Zafungovalo to na výbornou, nicméně v té době se autobus nacházel už za optimálním brzdným bodem, z čehož si řidič očividně hlavu nedělal a dupnul na brzdu, jakoby se nechumelilo. Což není dvakrát příjemné, když zrovna stojíte v uličce a nejste na to připraveni. Nicméně se nám vystoupit podařilo a po červené turistické značce jsme za půl hodiny hezkou přírodou stáli na vyhlídkové lávce a obdivovali hloubku propasti. No, a když už jsme tam byli a skála je samá díra, tak jsme šli mrknout do Punkevních jeskyní. Dospělí za 170 Kč, studenti za 90 Kč. Stojí to opravdu za to, i když se dodnes směji divným názvům krápníků a neustálého snažení průvodkyně vybudit naši fantazii a představovat si nějaké reálné tvary všech těch kamenných rampouchů. Vypíchnu snad jen: Dvě sovy, Trpaslík, Anděl a já si s nadsázkou přidal Dědovy kšandy. Při této prohlídce se dostanete na dno Macochy a to je opravdu pecka. Zespodu je mnohem lépe vidět hloubka, v tomto případě spíš výška, propasti. Doporučuji teplé oblečení, teplota se pohybuje kolem dvou stupňů Celsia. Součástí cesty je i trasa na lodičkách, která místy působí takřka klaustrofobicky a trochu uměle, když vám průvodce a šofér lodi v jedné osobě sdělí, že tunely, kterými se plavíte, jsou uměle rozšířeny za pomocí dynamitu plzeňskou vojenskou osádkou ze sedmdesátých let minulého století. No co už.
Poslední prohlídky jsou vždy ve čtyři odpoledne a my po asi hodinové exkurzi zvolili jízdu lanovkou a vrátili se zpět na autobus, kde nás nemile překvapil fakt, že z rozcestí dlouho nic nejede a tak jsme museli dojít do Vilémovic po svých. Lístek tam i zpět vyjde na necelou stovku, přímo u propasti se dá najíst a občerstvit se, jen nechápu, z jakého důvodu tam točí české značky piv jako je Staropramen a podobné samosery. Ale tak, koneckonců, kvůli pivu tam člověk nejde.
Další den nás čekal přesun za hranice našeho státu, do země, kde se mluví úplně cizí řečí a tou je slovenština. Těm, co nechodili na vysokou školu a nesetkávali se tak hojně s lidmi mluvícími touto řečí, nebo těm, co nebydlí v Brně, kde je tento jazyk slyšet na každém kroku, anebo těm, co nezažili společný stát, se může přihodit nemilá věc a to, že nebudou zcela rozumět. Já si prošel vším, takže v klidesu a navíc jsem jel s místní rodačkou, která mi dělala průvodce, a když jsem byl v rozpacích, tak vše potřebné zařídila. Pokud jedete vlakem, můžete ušetřit za skupinovou jízdenku od dvou osob včetně. Ušetřit asi není nejšťastněji zvolené slovo, protože i tak vypláznete za lupen na skvělé dráhy za dvě osoby nějakých 2600 Kč za zpáteční jízdenku Brno-Poprad. Člověk by očekával, že při takové sumě vše poběží jak na drátku, celou cestu se o vás budou starat a bez problémů vás dopraví do cílové stanice a zpět. Už na nástupišti v Brně ale člověka doběhne krutá realita v podobě vlakových zpoždění. Ještě předtím se patnáctiminutový přestup v České Třebové jevil jako naprosto dostačující, nicméně již v Brně měl rychlík zpoždění 22 minut. Pokud jedete z Prahy, tak Košičanem bez přestupu a nemáte problém. Z Brna se musíte modlit, aby na vás ten rychlík čekal, jinak budete mít dvě hodiny na přemýšlení o tom, proč za takové prachy ty dráhy pořád nefungují. Naštěstí vlak čekal a po osmihodinovém cestování jsme se dostali konečně do Popradu, naší cílové stanice.
Následující den jsme za patnáct minut dorazili courákem do vesnice Vydrník, ze kterého se člověk pětikilometrovým pochodem dostane k vstupní bráně do Slovenského ráje. Ona to ani tak není vstupní brána jako spíš budka, kde vypláznete euro a půl jako vstupné, které prý jde na údržbu žebříků a podobných serepetiček, bez kterých by nebylo možné vybrané trasy absolvovat. Termín na začátku května ("mája" v domorodštině) se nám zdál jako příhodný a slibovali jsme si od něj trasu bez front, přiblblých turistů a podobně. Jak hluboce jsme se mýlili, když jsme nastoupili do jednosměrné stezky Suchá Belá a před námi fronta asi šedesáti lidí, kteří se báli přejít potok. Školní výlet o čtyřiceti kusech + bonusových dvacet Pražáků, kteří si v teniskách na nohou a s foťáky na krku naivně mysleli, jakou si užijí turistiku. Jediné, co však dokázali, bylo zdržování, nehorázný řev a panické focení každé blbosti, zejména neschopných lidí, kteří padali do potoka, což dokumentovali pohotovým natáčením jejich pádů. Takoví lidé si přírody vůbec neváží, nejsou na zdejší podmínky připraveni a podle mě by udělali líp, kdyby si na internetu prohlídli fotky a ušetřili tyto přírodní památky své buranské přítomnosti. Nicméně po hodině se nám podařilo celý tento peleton předběhnout a mohli si tak naplno užívat krás přírody, ticha, které přerušuje jen bublající potok, slunce prosvítajícího větvemi stromů do údolí, vůně lesa a klidu v přírodě, o který člověku jde, když navštěvuje tato místa.
Zastávkou v polovině výletu bylo Kláštorisko, místo se zříceninou kláštera a restaurací, kde jsme se původně chtěli najíst. Česneková polévka za 3 éčka, buchty na pare za šest pade. Ne, děkuji. Nejsem milionář. Vybalili jsme bagetky z domu a natlačili jsme se na český způsob. Z kopce, na který jsme se vydrápali po žebřících a nastoupali přitom asi 400 výškových metrů, jsme za půl žlutou stezkou hodiny sestoupili zpět do údolí na modrou, sledující tok další říčky. Žlutá byla trošku kamikadze cesta, ale přežili jsme. Modrá se mi líbila nejvíc. Téměř žádný turista, až na pár uřvaných Španělů, které jsme předběhli a po různých závěsných mostech, železných skalních stupech a řetězech došli pod skálu, na které byl další cíl naší cesty: Tomašovský výhľad.Jenže vyšplhat se na něj skýtalo dalších asi 200 výškových metrů. Záběr na konec, ale výhled parádní. Doporučuji všem, je tam opravdu nádherně. Zbývalo jen seběhnout na vlak kolem "Rómské osady", což byla ve skutečnosti vesnice obývaná touto národnostní menšinou. Po celou tuto dobu tohoto "seběhnutí" byl nádherný výhled na Vysoké Tatry a po dvaceti třech kilometrech v nohách to působí jako příjemná odměna v podobě uchvacující přírodní scenérie.
Doporučoval bych tuto trasu projít někdy v týdnu, přes víkend je to o nervy a z přírody člověk moc nemá. Nejhezčí přírodní místa jsou ta opuštěná, kde se člověk v porovnání s přírodou cítí jako trpaslík, ale pokud budete mít štěstí, tak na jaře Slovenský ráj nabízí příjemné místa pro turistiku a alespoň částečný kontakt s přírodou. Nebýt hlučných a bezohledných turistů, tak by to opravdu ráj byl, ale i přesto je to krásné místo, které stojí za to navštívit.



U Jeníka

2. května 2014 v 19:23 | Hank |  Úvodník
Pokud navštěvujete naše stránky pravidelně, tak vám jistě nemohlo uniknout, že minulý týden jsme nevydali žádný článek. Jsme totiž jenom lidi a navíc máme každý svoje zaměstnání. A někdy se okolnosti sejdou tak nešťastně, že nikdo z nás najednou nemá čas. Nejenže nemá čas na napsání nějakého článku, ale tak obecně nemá čas vůbec na nic, kromě práce. A přesně tyto okolnosti se sešly napříč naší celou redakcí.

V úterý jsme měli klasické dostaveníčko na výborné Chotěboři v hospodě U Jeníka a dali jsme hlavy dohromady s jasným cílem a to napravením výpadku z minulého týdne. Nejenže máme nové články, ale připravili jsme anketu a posunuli se dál v práci na nových stránkách a úplně novém kabátě našich stránek. Abychom mohli tento přesun uskutečnit, je potřeba získat nějaké informace od vás, věrných čtenářů. Proto prosíme o vyplnění ankety, které zabere maximálně jednu pozemskou minutu.

A abyste neřekli, že se jenom flákáme a nedopřáváme vám každotýdenní porci dobrého čtení, přikládáme fotku formálního zápisu z naší úterní schůze, kde jsme žhavili naše upracované kebule do ruda a tímto předpokládáme, že naše selhání z minulého týdne bude odpuštěno.
Pro vyplnění ankety, klikněte na následující odkaz:


Nový účes

2. května 2014 v 19:13 | Hank |  Rady a tipy
Po úterní schůzi máme nějaké náměty na články. Naivně se vždy předpokládá, že si vytvoříme obří hromadu nápadů a na nějaký čas bude vystaráno. S pocitem dobře odvedené práce odcházíme z naší schůze, a když přijde na věc a máme konečně něco napsat, tak s hrůzou zjišťujeme, že většina nápadů stojí úplně za starou belu. Takže škrtáme, vymýšlíme nové náměty a tak celkově vždy začínáme psát s pocitem lehké frustrace, ale nakonec to vždy nějak dopadne.

Tak třeba tento týden jsme se shodli, že by bylo velmi vhodné napsat článek na téma "posuzování svého vzledu". Samozřejmě z pohledu žen. Všechno to začalo velmi nevinně. Naše kolegyně přišla na schůzi v novém oblečení, s moderním účesem a čekala, že si toho někdo všimne. Mužská populace se spíš věnovala hledění do svého půllitru a tak z této strany kýžená pochvala nepřišla. Natož aby si toho někdo vůbec všimnul. Naštěstí nejsme v redakci jen samí ignoranští chlapi a všechno zachránila naše editorka, která onu změnu okamžitě zaregistrovala a hned holky měly téma na dobrou hodinku. I když "zachránila" asi není nejvhodnější slovo. Mužská část redakce byla s kyselým obličejem, výrazem pohrdání a nepochopení titulována jako primitivní individua, která by si všimla změny jedině v případě, kdyby přišla některá z dam nahá, či jinak vyzývavě oblečená. S tímto komentem se stůl rozdělil na část primitivních ignorantů a těch, které rozumí a dokáží náležitě ocenit snahu o upravený nebo nápaditý styling. Kolegyně navíc pyšně se samolibým výrazem ve tváři přiznala, že taky zhubla nějaké to kilo, což vlastně bylo důvodem k obměně šatníku.


Takže mezitím, než si ženské pokecaly o módních trendech, nebezpečí krabičkových diet a různých dalších důležitých tématech, my chlapi jsme přemýšleli o tom, jak z toho vyvařit nějaký ten článek. A šlo to tak nějak samo. Shodli jsme se, že tyto nenadálé změny, kdy partnerka či kamarádka zhubne, koupí si nové oblečení, náušnice nebo si zajde za litr ke kadeřníkovi, nás přímo děsí a vždy končí pohromou. Důvod je jednoduchý. Kdo jiný z pohledu partnerky by měl na změnu zareagovat než její přítel, manžel, milenec, zkrátka nejbližší chlap? Jenže to je přesně ten kámen úrazu. Chlap si neprohlíží partnerku pokaždé, když přijde domů. Prostě ví, že přijde a za nezvyklý jev považuje pouze to, když nepřijde. To, že nastala nějaká změna jde absolutně mimo něj, protože nemá důvod sledovat všechny tyto změny. Vůbec nejhorší situace nastane, když žena přijde domů a řekne: "Hádej, co je na mě nového?" Při této otázce se muž začne potit, protože si nedokáže vybavit, jak partnerka vypadala před týdnem, natož snad odhalit, co je na ní nového. A čas plyne. Z natěšeného výrazu partnerky, se pomale stává kyselý obličej a její snahy přiblížit muže ke správné odpovědi "nový účes" tím, že si pohrávají s vlasy a dávají je střídavě za uši a tak podobně, docílí akorát toho, že muž vyhrkne "Nový naušnice!" A každému je hned jasné, že je oheň na střeše. Prostě to nevnímáme, nekontrolujeme a nejsme tak všímaví jako vaše kamarádky. Nás to ani tak nezajímá. To si spíš dámy myslí, že je to důležité. Za nás chlapy můžu říct, že je to jen zbytečný peněžitý výdaj. Asi tak, jako některé ženské nechápou nutnost dát si s kamarády pár piv jednou týdně, tak my nechápeme, jak může někdo dát tisícovku za nový účes, který je ve většině případů skoro stejný jako ten předchozí, protože není přece možné zkrátit ty krásné vlasy víc než o centimetr.


A to stejné platí pro ostatní části těla. Ženy si zbytečně dělají mindráky z jejich nosu, tvaru chodidel, nehezkých kotníků a bůhví čeho ještě, ale můžu vám říct, že 96 % chlapů si toho nikdy nevšimne a ty zbylá čtyři procenta jsou prostě pořád a jenom čtyři procenta. A je úplně zbytečné se s pocitem jakéhosi přiznání nehezké pravdy o vašem nose rozčilovat nad odpovědí vašeho partnera, který naprosto upřímně řekne, že se mu ten zvláštní tvar nosu vlastně líbí a že vás to dělá zajímavou.Vy si přitom myslíte, že to říká jen kvůli vám a začnete mít z toho ještě větší deprese. Je to zbytečné. Chlapi si ženský až tak detailně neprohlíží a spíš se mrknou na prsa či zadek a nějaký nos je jim naprosto ukradený. I když to pro vás může být nepřestavitelný problém, většina chlapů si toho opravdu nikdy nevšimne. Takže buďte v klidu a zbytečně se nestresujte věcmi, které jsou pro drtivou většinu chlapů, s kterými byste mohly něco mít, naprosto nepostřehnutelné.