Rady a tipy

Zápisky z cest

13. května 2014 v 17:10 | Hank
Po nějaké době přicházíme znovu s článkem. Jsme jenom lidi a ti potřebují dovolenou. Samozřejmě jsme si bláhově namlouvali, že napíšeme nějaké články dopředu a určíme datum vydání v pravidelném termínu. Jenže každý někdy selže. Ale o tom třeba někdy jindy. Místo toho vám přinášíme reportáž z dovolené. Naší cílovou destinací byl Slovenský ráj s mezizastávkou v Moravském krasu. Turistika, poznávání, cestování a kopec adrenalinu, trocha nervů a fyzického vypětí. Tak pojďme na to.

Moravský kras se nachází nedaleko Brna a kombinací vlaku a autobusu se dá za hodinku dostat na rozcestí, vzdálené asi půlhodinu chůze od propasti Macocha. My jsme volili cestu vlakem do Blanska s přestupem na autobus směr Vilémovice a vystupovali jsme na zastávce "Vilémovice, Macocha rozcestí". Zastávka je na znamení a mačkat tlačítko na stropu autobusu má stejný smysl jako tlačítko SNOOZE na požárním hlásiči. Z rychlosti jedoucího autobusu bylo zřejmé, že řidič nezastaví, tak bylo na čase zvednout zadky a upozornit na zastávku pohybem. Zafungovalo to na výbornou, nicméně v té době se autobus nacházel už za optimálním brzdným bodem, z čehož si řidič očividně hlavu nedělal a dupnul na brzdu, jakoby se nechumelilo. Což není dvakrát příjemné, když zrovna stojíte v uličce a nejste na to připraveni. Nicméně se nám vystoupit podařilo a po červené turistické značce jsme za půl hodiny hezkou přírodou stáli na vyhlídkové lávce a obdivovali hloubku propasti. No, a když už jsme tam byli a skála je samá díra, tak jsme šli mrknout do Punkevních jeskyní. Dospělí za 170 Kč, studenti za 90 Kč. Stojí to opravdu za to, i když se dodnes směji divným názvům krápníků a neustálého snažení průvodkyně vybudit naši fantazii a představovat si nějaké reálné tvary všech těch kamenných rampouchů. Vypíchnu snad jen: Dvě sovy, Trpaslík, Anděl a já si s nadsázkou přidal Dědovy kšandy. Při této prohlídce se dostanete na dno Macochy a to je opravdu pecka. Zespodu je mnohem lépe vidět hloubka, v tomto případě spíš výška, propasti. Doporučuji teplé oblečení, teplota se pohybuje kolem dvou stupňů Celsia. Součástí cesty je i trasa na lodičkách, která místy působí takřka klaustrofobicky a trochu uměle, když vám průvodce a šofér lodi v jedné osobě sdělí, že tunely, kterými se plavíte, jsou uměle rozšířeny za pomocí dynamitu plzeňskou vojenskou osádkou ze sedmdesátých let minulého století. No co už.
Poslední prohlídky jsou vždy ve čtyři odpoledne a my po asi hodinové exkurzi zvolili jízdu lanovkou a vrátili se zpět na autobus, kde nás nemile překvapil fakt, že z rozcestí dlouho nic nejede a tak jsme museli dojít do Vilémovic po svých. Lístek tam i zpět vyjde na necelou stovku, přímo u propasti se dá najíst a občerstvit se, jen nechápu, z jakého důvodu tam točí české značky piv jako je Staropramen a podobné samosery. Ale tak, koneckonců, kvůli pivu tam člověk nejde.
Další den nás čekal přesun za hranice našeho státu, do země, kde se mluví úplně cizí řečí a tou je slovenština. Těm, co nechodili na vysokou školu a nesetkávali se tak hojně s lidmi mluvícími touto řečí, nebo těm, co nebydlí v Brně, kde je tento jazyk slyšet na každém kroku, anebo těm, co nezažili společný stát, se může přihodit nemilá věc a to, že nebudou zcela rozumět. Já si prošel vším, takže v klidesu a navíc jsem jel s místní rodačkou, která mi dělala průvodce, a když jsem byl v rozpacích, tak vše potřebné zařídila. Pokud jedete vlakem, můžete ušetřit za skupinovou jízdenku od dvou osob včetně. Ušetřit asi není nejšťastněji zvolené slovo, protože i tak vypláznete za lupen na skvělé dráhy za dvě osoby nějakých 2600 Kč za zpáteční jízdenku Brno-Poprad. Člověk by očekával, že při takové sumě vše poběží jak na drátku, celou cestu se o vás budou starat a bez problémů vás dopraví do cílové stanice a zpět. Už na nástupišti v Brně ale člověka doběhne krutá realita v podobě vlakových zpoždění. Ještě předtím se patnáctiminutový přestup v České Třebové jevil jako naprosto dostačující, nicméně již v Brně měl rychlík zpoždění 22 minut. Pokud jedete z Prahy, tak Košičanem bez přestupu a nemáte problém. Z Brna se musíte modlit, aby na vás ten rychlík čekal, jinak budete mít dvě hodiny na přemýšlení o tom, proč za takové prachy ty dráhy pořád nefungují. Naštěstí vlak čekal a po osmihodinovém cestování jsme se dostali konečně do Popradu, naší cílové stanice.
Následující den jsme za patnáct minut dorazili courákem do vesnice Vydrník, ze kterého se člověk pětikilometrovým pochodem dostane k vstupní bráně do Slovenského ráje. Ona to ani tak není vstupní brána jako spíš budka, kde vypláznete euro a půl jako vstupné, které prý jde na údržbu žebříků a podobných serepetiček, bez kterých by nebylo možné vybrané trasy absolvovat. Termín na začátku května ("mája" v domorodštině) se nám zdál jako příhodný a slibovali jsme si od něj trasu bez front, přiblblých turistů a podobně. Jak hluboce jsme se mýlili, když jsme nastoupili do jednosměrné stezky Suchá Belá a před námi fronta asi šedesáti lidí, kteří se báli přejít potok. Školní výlet o čtyřiceti kusech + bonusových dvacet Pražáků, kteří si v teniskách na nohou a s foťáky na krku naivně mysleli, jakou si užijí turistiku. Jediné, co však dokázali, bylo zdržování, nehorázný řev a panické focení každé blbosti, zejména neschopných lidí, kteří padali do potoka, což dokumentovali pohotovým natáčením jejich pádů. Takoví lidé si přírody vůbec neváží, nejsou na zdejší podmínky připraveni a podle mě by udělali líp, kdyby si na internetu prohlídli fotky a ušetřili tyto přírodní památky své buranské přítomnosti. Nicméně po hodině se nám podařilo celý tento peleton předběhnout a mohli si tak naplno užívat krás přírody, ticha, které přerušuje jen bublající potok, slunce prosvítajícího větvemi stromů do údolí, vůně lesa a klidu v přírodě, o který člověku jde, když navštěvuje tato místa.
Zastávkou v polovině výletu bylo Kláštorisko, místo se zříceninou kláštera a restaurací, kde jsme se původně chtěli najíst. Česneková polévka za 3 éčka, buchty na pare za šest pade. Ne, děkuji. Nejsem milionář. Vybalili jsme bagetky z domu a natlačili jsme se na český způsob. Z kopce, na který jsme se vydrápali po žebřících a nastoupali přitom asi 400 výškových metrů, jsme za půl žlutou stezkou hodiny sestoupili zpět do údolí na modrou, sledující tok další říčky. Žlutá byla trošku kamikadze cesta, ale přežili jsme. Modrá se mi líbila nejvíc. Téměř žádný turista, až na pár uřvaných Španělů, které jsme předběhli a po různých závěsných mostech, železných skalních stupech a řetězech došli pod skálu, na které byl další cíl naší cesty: Tomašovský výhľad.Jenže vyšplhat se na něj skýtalo dalších asi 200 výškových metrů. Záběr na konec, ale výhled parádní. Doporučuji všem, je tam opravdu nádherně. Zbývalo jen seběhnout na vlak kolem "Rómské osady", což byla ve skutečnosti vesnice obývaná touto národnostní menšinou. Po celou tuto dobu tohoto "seběhnutí" byl nádherný výhled na Vysoké Tatry a po dvaceti třech kilometrech v nohách to působí jako příjemná odměna v podobě uchvacující přírodní scenérie.
Doporučoval bych tuto trasu projít někdy v týdnu, přes víkend je to o nervy a z přírody člověk moc nemá. Nejhezčí přírodní místa jsou ta opuštěná, kde se člověk v porovnání s přírodou cítí jako trpaslík, ale pokud budete mít štěstí, tak na jaře Slovenský ráj nabízí příjemné místa pro turistiku a alespoň částečný kontakt s přírodou. Nebýt hlučných a bezohledných turistů, tak by to opravdu ráj byl, ale i přesto je to krásné místo, které stojí za to navštívit.


Nový účes

2. května 2014 v 19:13 | Hank
Po úterní schůzi máme nějaké náměty na články. Naivně se vždy předpokládá, že si vytvoříme obří hromadu nápadů a na nějaký čas bude vystaráno. S pocitem dobře odvedené práce odcházíme z naší schůze, a když přijde na věc a máme konečně něco napsat, tak s hrůzou zjišťujeme, že většina nápadů stojí úplně za starou belu. Takže škrtáme, vymýšlíme nové náměty a tak celkově vždy začínáme psát s pocitem lehké frustrace, ale nakonec to vždy nějak dopadne.

Tak třeba tento týden jsme se shodli, že by bylo velmi vhodné napsat článek na téma "posuzování svého vzledu". Samozřejmě z pohledu žen. Všechno to začalo velmi nevinně. Naše kolegyně přišla na schůzi v novém oblečení, s moderním účesem a čekala, že si toho někdo všimne. Mužská populace se spíš věnovala hledění do svého půllitru a tak z této strany kýžená pochvala nepřišla. Natož aby si toho někdo vůbec všimnul. Naštěstí nejsme v redakci jen samí ignoranští chlapi a všechno zachránila naše editorka, která onu změnu okamžitě zaregistrovala a hned holky měly téma na dobrou hodinku. I když "zachránila" asi není nejvhodnější slovo. Mužská část redakce byla s kyselým obličejem, výrazem pohrdání a nepochopení titulována jako primitivní individua, která by si všimla změny jedině v případě, kdyby přišla některá z dam nahá, či jinak vyzývavě oblečená. S tímto komentem se stůl rozdělil na část primitivních ignorantů a těch, které rozumí a dokáží náležitě ocenit snahu o upravený nebo nápaditý styling. Kolegyně navíc pyšně se samolibým výrazem ve tváři přiznala, že taky zhubla nějaké to kilo, což vlastně bylo důvodem k obměně šatníku.


Takže mezitím, než si ženské pokecaly o módních trendech, nebezpečí krabičkových diet a různých dalších důležitých tématech, my chlapi jsme přemýšleli o tom, jak z toho vyvařit nějaký ten článek. A šlo to tak nějak samo. Shodli jsme se, že tyto nenadálé změny, kdy partnerka či kamarádka zhubne, koupí si nové oblečení, náušnice nebo si zajde za litr ke kadeřníkovi, nás přímo děsí a vždy končí pohromou. Důvod je jednoduchý. Kdo jiný z pohledu partnerky by měl na změnu zareagovat než její přítel, manžel, milenec, zkrátka nejbližší chlap? Jenže to je přesně ten kámen úrazu. Chlap si neprohlíží partnerku pokaždé, když přijde domů. Prostě ví, že přijde a za nezvyklý jev považuje pouze to, když nepřijde. To, že nastala nějaká změna jde absolutně mimo něj, protože nemá důvod sledovat všechny tyto změny. Vůbec nejhorší situace nastane, když žena přijde domů a řekne: "Hádej, co je na mě nového?" Při této otázce se muž začne potit, protože si nedokáže vybavit, jak partnerka vypadala před týdnem, natož snad odhalit, co je na ní nového. A čas plyne. Z natěšeného výrazu partnerky, se pomale stává kyselý obličej a její snahy přiblížit muže ke správné odpovědi "nový účes" tím, že si pohrávají s vlasy a dávají je střídavě za uši a tak podobně, docílí akorát toho, že muž vyhrkne "Nový naušnice!" A každému je hned jasné, že je oheň na střeše. Prostě to nevnímáme, nekontrolujeme a nejsme tak všímaví jako vaše kamarádky. Nás to ani tak nezajímá. To si spíš dámy myslí, že je to důležité. Za nás chlapy můžu říct, že je to jen zbytečný peněžitý výdaj. Asi tak, jako některé ženské nechápou nutnost dát si s kamarády pár piv jednou týdně, tak my nechápeme, jak může někdo dát tisícovku za nový účes, který je ve většině případů skoro stejný jako ten předchozí, protože není přece možné zkrátit ty krásné vlasy víc než o centimetr.


A to stejné platí pro ostatní části těla. Ženy si zbytečně dělají mindráky z jejich nosu, tvaru chodidel, nehezkých kotníků a bůhví čeho ještě, ale můžu vám říct, že 96 % chlapů si toho nikdy nevšimne a ty zbylá čtyři procenta jsou prostě pořád a jenom čtyři procenta. A je úplně zbytečné se s pocitem jakéhosi přiznání nehezké pravdy o vašem nose rozčilovat nad odpovědí vašeho partnera, který naprosto upřímně řekne, že se mu ten zvláštní tvar nosu vlastně líbí a že vás to dělá zajímavou.Vy si přitom myslíte, že to říká jen kvůli vám a začnete mít z toho ještě větší deprese. Je to zbytečné. Chlapi si ženský až tak detailně neprohlíží a spíš se mrknou na prsa či zadek a nějaký nos je jim naprosto ukradený. I když to pro vás může být nepřestavitelný problém, většina chlapů si toho opravdu nikdy nevšimne. Takže buďte v klidu a zbytečně se nestresujte věcmi, které jsou pro drtivou většinu chlapů, s kterými byste mohly něco mít, naprosto nepostřehnutelné.

Máme tu jaro

9. dubna 2014 v 9:30 | Dr. Wrong
Máme tu jaro a s ním je spojená neodmyslitelná věc. Po hybernování v zimním období, cpaní se různými dortíky a uzeninami, přichází chvíle, kdy si každá koc řekne, že už ty kilíčka navíc asi v tílečku a sukénce neskryje tak dobře jako v péřové bundě, a nastává to pravé období drastických diet, sportování a odříkání. Nic proti, když si chce holka vylepšit postavu, ale absolutně se neztotožňuji s tím, že bych tyto aktivity měl automaticky provádět s ní společně. Jasně, že jezdím na kole, mám taky brusle a chodím hrát s klukama z práce fotbálek (ne ten stolní). Ale většinou to mám spojené s plemenem lidským, pohlavím mužským, z čehož taky mimo jiné plyne i to, že když jsem od těla něco chtěl, tak mu to musím také vrátit. Nejlépe v podobě pečeného kolena zalitého čtyřma dvanáctkama. V horším případě se spokojím s iontovým nápojem v podobě dvou desítek a tvarůžkovým chlebem v hospůdce na rohu. V žádném případě se ale nespokojím s brokolicí vařenou v páře, servírovanou s bramborem a mrkvovým džusem. Takhle teda ne. To bych taky mohl zanedlouho vypadat jako ti somálští maratonci, akorát bych nebyl tak hezky opálený.

Takže vy si klidně mučtě tělo těmito prázdnými pokrmy, my normální chlapi, abychom mohli fungovat, potřebujeme kus masa. Termínem "normální chlapi" rozhodně nemyslím ty brýlaté, vybledlé, oblečené žebříky, co si ve firemní kantýně místo oběda na talířek staví pyramidu v podobě zeleninových výtvorů zvrhlých kuchařů za čtyři pětky, a kromě toho nemají v hubě nic jiného, než poučování o zdravé výživě a prospěšnosti sójového mléka. Tito jedinci jsou mužskou populací vytlačováni na samý okraj a jsou to přesně ti, s kterými ty ženský chodí na brusle či kola. Navíc si tyto stále-prdící nádhery myslí, že vás na to kolo sbalí.

Ale zase nejsem proti, když se třeba domluví parta na kolo a jedou si na menší výlet. Nebo klidně výlet ve dvou, když už má být to romantično přeměněné ve večerní sex za zásluhy, že jsme na vás byli celý den hodní a vůbec jsme vám nevyčítali tu spoustu nesmyslů, které máte tendenci dělat v těchto situacích. Mluvím tady například o tom, že když se jde na kolo, tak kolem se opravdu nemyslí patnáct let starý horák s košíkem na nákup, růžovými pruhy na rámu a parádními bílými pneumatikami, kde stejně nemáte seřízené řazení, a brzdy snad navrhoval ještě starý Škoda, který založil naši úžasnou automobilku, kterou teď bezvadně řídí skopčáci. Je jasný, že jízda na něčem takovém je opravdu nebezpečná, nemluvě o kombinaci s botami na podpatcích a slunečními brýlemi na nose. Taktéž, navzdory módním trendům, není třeba mít dokonale sladěné oblečení s kolem. To platí samozřejmě i pro partnera, ale tam je to velice obtížné prosadit. Zde opět doporučuji pro aktivity této cyklistické perverze využít ty typy podivných chlápků z firemní kantýny, co si chodí na hazjl v práci zahrát kapesní kulečník. No a v neposlední řadě je důležité uvědomit si fakt, že i přesto, že se stavíte během výletu na nejakém super obídku v odlehlé sezonní hospůdce někde za lesem, není potřeba být namalovaná jak patnáctka na páteční diskotéku.

Takže dámy, řeště si to tak nějak po svém. Rozhodně nenuťte chapa k těmto společným aktivitám, pokud nemáte kolo v perfektním stavu k tomuto sportu určeným, s alespoň jednou odpruženou vidlicí a ročně nenajedete míň jak tisíc kiláků. Nenuťte chlapa k pojídání jakékoliv obdoby stravy v podobě zeleninových variací na sto způsobů odkoukaných od Babicy z telky, na kterou čumíte, když je ten váš na pivu s chlapama po vydatném fotbalovém tréninku. Když má chlap potřebu sportovat, tak půjde. A taky si zasportuje. Ale jeho přestava je vyždímání se do posledních zbytků sil a následné odměnění, ne neustálé počítání spálených kalorií po každém šlápnutí do pedálu. Buďtě v pohodě a nepřežírejte se v zimě, abyste pak další jaro neměly komplexy z obléknutí se do něčeho, co je fakt sexy a na co se v létě všichni chlapi tak rádi dívají. A nehoňte to na poslední chvíli v zoufalství snažit se za jakoukoliv cenu setřepat ty zimní pneumatiky, které se vám přes zimu vytvořily. Není to, jako když dojedete po zimě s autem do servisu a týpek vám to přezuje na počkání, a vy pak s úsměvem na rtech frčíte na nových gumách vstříc letním radovánkám a kratochvílím s perfektní sezónní výbavou připravenou zvládnout jakokoukoliv nesnáz, kterou vám tyto teplé dny připraví. V blahé nevědomosti tím totiž prakticky ničíte váš vztah.

Romantický film mi zabil muže

12. března 2014 v 10:31 | Sudánec
Dnes to bude trochu z vážnějšího soudku. Právě jsem přemýšlel, co napsat o chlapech, abych si z nich udělal srandu, a co čert nechtěl, zase jsem se dostal jinam, než jsem měl v plánu. Tentokrát bych se chtěl vyjádřit k problému romantických komedií. Proč většina žen tento žánr filmové tvorby tak strašně žere, proč mají potřebu sledovat neustále ta samá klišé jen stokrát trochu jinak? A proč, ještě ke všemu, často nutí své protějšky sledovat cizí milenecké páry, které mají na začátku filmu problém, nedokáží si říci, co k sobě cítí, následně se vydají každý jinou cestou, aby o hodinu později ten idiot udělal nějaké velmi romantické gesto a získal svou lásku zpět ze spárů jiného, mnohem pohlednějšího, finančně zajištěného muže, který se umí vyjádřit hned a nepotřebuje rozchod, aby sdělil své vyvolené, že ji miluje a že si ji chce vzít, a přesto všechno není ani náhodou tím pravým.

Tyto filmy jsem nikdy nepochopil a nenašel jsem ani důvod ke sledování těch samých věcí znovu a znovu pouze s jinými herci. Každá romantická komedie začíná a končí stejně. Ta potřeba dobrých konců je, ve své podstatě, velice kontraproduktivní, jelikož po dvou minutách už víte, že tihle dva to mají nahnutý, ale na konci filmu budou spolu šťastni až navěky ámen. Zbytek filmu je plný pomalých ukňučených písniček, snahy zapomenout na lásku, která hory přenáší, ale nebyla dost silná na to, aby si ji uvědomili dříve, než si dali košem, plno rádoby vtipných dialogů, potřeby měnit své zvyky a chování pro milovanou ženu a hromada romantických nesmyslů, které jsou možné pouze na plátně.

Má milá má naštěstí obdobný názor na věc a hlavně ví, že filmy, které mě nebaví, nemá cenu se mnou sledovat, protože je neustále komentuji, mám blbý připomínky a dělám si z většiny postav srandu. Proto když jednou za uherský rok, vyjde nějaká opravdu "kvalitní" romantická komedie a na ženu dolehne touha zasnít se a prožít nereálno, pošle mě do hospody, nalije si víno a podívá se na tu fantastickou jízdu plnou estrogenu a varlat vracejících se zpět do mužského těla hlavního hrdiny. Oba jsme spokojeni. Já to nemusím prožívat, ona mě nemusí poslouchat a navíc ve finále ví, že je to film, a že takové věci, co předváděl hlavní "hrdina", ode mě nikdy neuvidí.

Ženy asi chtějí žít ve světě, kde se mnohou stát princeznami, jež budou chrabří rytíři dobývat, šlapkami, které pohledný milionář vezme za své, nebo jen obyčejnými ženami, které prožijí neskutečné věci a jejichž dobyvatel je schopen jít až na kraj světa, darovat orgán, zhubnout 50 kilo, vydělat 10 milionů dolarů a následně je věnovat na charitu, přemluvit kolemjdoucí na Manhattanu, aby zazpívali jeho lásce romantickou píseň, kterou sám napsal na lotosové květy nektarem z ambrózie za svitu úplňku nedaleko ledovcového jezera, do kterého chčije jednorožec. Chápu, že z té většiny žen, které tyto bijáky sledují, část bere tuto tvorbu jako pouhopouhý oddych a relax, a pokud ještě nenutí svého milého k jejich sledování, tak je vlastně vše v pořádku a není se o čem bavit. Jenže. Jsou i takové, které vidí tyto filmy jako dokumentární film o lásce a veškerá gesta a ústupky od hlavní postavy považují za normální, oprávněná a následně je očekávají i u sebe doma, a to je kámen úrazu.

Váš chlap je takový, jaký byl na začátku, jen možná ztratil trochu té pozornosti, kterou máte tak ráda a vyžadujete ji, ale zaručuji, že je pořád stejný, jako když jste se poznali. Chlapi se nemění, i když by si to většina žen přála a některé tomu i věří. Jediná věc, která se na chlapovi změní, je vaše vnímání jeho osoby. Když se poznáte a jste zamilovaní, tak je chlap samozřejmě pozornější a více o vás usiluje, protože chce sex, ale hlavně vy vidíte pana Dokonalého z filmu, který pro vás snese modré z nebe a půjde světa kraj a nevidíte drobné nedostatky, které se objeví poté, co hormonální bouře odezní a z bláznivé jízdy, kdy je možné vše, se stane obyčejný život. Potom si začnete zoufat, že o vás ztratil zájem, není pozorný, nevěnuje se vám a štve vás v různých věcech, které na začátku nedělal. Ale on je dělal, jen jste to neviděla a to, že už se vás nesnaží dobývat, je tím, že už má jistý přísun sexu a není tedy důvod se nadále snažit. Stačí mu jen udržovat to, co má.

Zde vidím další a zásadní problém, a to ten, že pokud si takovými filmy žena utváří vnímání správného chlapa již od puberty, její očekávání jsou naprosto nereálná, v životě nemůže najít toho pravého, protože nikdo takový není. Každý máme své chyby a nikdo ze sebe nebude dělat vola, jako ti sexy blbouni z filmů. Lidé se celkově nechávají hodně ovlivňovat filmy a médii vůbec, a proto v životě vyžadují věci, které nejsou možné. Každý chlap by chtěl chodit se Scarlett Johansson, jezdit v Rolls-Roycu Phantom a popíjet čtyřicetiletou whisky při střelbě bažantů, ale toto je nereálné pro 99,9999 % mužské populace a stejně tak by ženy chtěly žít s Ewanem McGregorem, který je namakaný jako Arnold, jezdí v Rolls-Roycu Phantom a popíjet čtyřicetiletou whisky při střelbě bažantů, přesto je něžný a pozorný milenec, který neustále překvapuje romantickými gesty a poskytuje jí finanční i psychickou podporu, ale hádejte co, taky to není možné. Jsme obyčejní lidé a měli bychom žít spokojené obyčejné životy a nevyžadovat nesplnitelné a nemožné. Tím nechci říct, že není na místě snaha být lepším člověkem a najít si lepšího partnera, který vám bude vyhovovat. Jen se držte nohama na zemi a uvědomte si, že nežijme ve filmu ani na stránkách časopisů, a že chlapi jsou holt někdy nepozorní a necitliví.

Nechte ho vychladnout

26. února 2014 v 12:11 | Hank009
Tento článek je věnován ženám, ale podle mě dobře sedí i na některé muže. Čímž nechci říct, že je psaný pro všechny ženy bez výjimky, ale podle toho, co jsem od mužů odposlechl, se to stává snad každému z nich.
Situace je následující: muž přijde z práce domů a tam ho čeká jeho žena, přítelkyně, spolubydlící, sestra, maminka či dokonce babička. Ještě horší je situace, kdy muž pracuje a žena je celý den doma; ať na mateřské, studuje nebo z úplně jiného důvodu. Muži samozřejmě chápou, že se ženy na ně po celém dni těší. Co si však ženy často neuvědomují je fakt, že chlapa musí nechat nějakou dobu vychladnout.
Možná se vám někdy stalo, že jste po příchodu muže, celá natěšená, na něj spustila konverzační kolotoč a setkala jste jen s planými odpověďmi, podrážděností, rozčílením, či dokonce s verbálním útokem. Pokud se vám to stalo častěji, asi jste si již uvědomila, že po nějaké době všechno přejde a muž se s vámi nakonec začne bavit. Ale nikdy to už není ono.
Když chlap přijde z práce, tak si potřebuje vykonat svůj popracovní rituál, aby se myšlenkami odpoutal od celého dne a začal konečně odpočívat. Každý muž má nějaký jiný obřad navození klidu, ale věřte, že každý má nějaký. Někomu stačí dát si v klidu večeři, přečíst si při tom noviny nebo shlédnout nový díl seriálu a potom už je zcela k dispozici k hovoru a dalším volnočasovým aktivitám. Je to taková představa toho, co ještě musí vykonat, aby už konečně nemusel dělat nic a všechny povinnosti spojené s pracovním dnem měl za sebou.
Pokud mu ovšem do tohoto rituálu vstoupí žena jiným způsobem, než že mu ohřeje večeři, tak je to naprosté nabourání tohoto konání a vede to často k nepříjemným situacím. Pro chlapa je to naprosto nemyslitelné a přitom stačí jen chvíli počkat, až dokončí svůj pracovní den a vše bude v pořádku. Je to jako kdyby sportovec doběhl závod a při vydýchávání by se k němu připojila redaktorka a ptala se ho, jaký ten závod pro něj byl, co se mu přihodilo, co bude dělat po závodě, jací byli soupeři a podobně. V tuto chvíli se přitom běžec plně koncentruje na to, aby chytil dech, a teprve potom může dávat rozhovor. Je velmi nepříjemné mluvit a přitom těžce popadat dech. Závod je sice u konce, ale odpočívat ještě nemůže. A to je přesně situace, kdy muž vstoupí do dveří domu. To je to vydýchávání, při kterém nabere síly do dalšího konání. Až si sedne ke kávě nebo televizi, tak teprve to je ta doba vhodná k hovoru.
Jako muži chápeme, že ženy mají potřebu více komunikovat; vše je navíc umocněné tím, když jsou doma samy. Víme, že se těšíte na své protějšky, až přijdou domů, ale dejte jim chvilku na dokončení jednoho procesu, aby byli schopni začít se věnovat dalším činnostem. Muži velmi neradi dělají dvě věci najednou a dokážou se dost nepříjemně bránit tomu, aby je dělat museli. Když se budou ženy v tento kritický okamžik snažit být trpělivější, zaručeně jim to přinese kýžené ovoce nebo spíš nepřinese nerudného a podrážděného chlapa.

Telefonování

26. února 2014 v 12:11 | Sudánec
Nesnáším psaní SMSek a telefonování mě taky sere. Tedy telefonování s chlapem mě až tak nesere, protože s chlapem, i v případě mnoha témat k hovoru nebo nějakého závažného problému, hovořím maximálně 5 minut. Jenže se ženami bývá tento časový údaj většinou minimální délkou hovoru a to je problém.
Jistě už všichni chápeme, muži a ženy přemýšlí odlišně, to je prostě fakt, se kterým nic nezmůžeme a při komunikaci na denní bázi jsem si již celkem naučil tyto rozdíly zvládat, zohledňovat a přehlížet. Jenže jakmile máte osobu opačného pohlaví na telefonu, tak jdou jaksi všechny konvence stranou. Asi je to dáno tím, že dotyčná osoba vás nevidí a tudíž není schopna adekvátně reagovat na vaše mimické signály. Zkrátka když vás hovor už nebaví, děláte ksichty, ukazujete jí prstík, nemáte nejmenší ponětí, o čem dotyčná hovoří, ale nechcete ji urazit tím, že prostě zavěsíte. Rozhodně není na místě jakákoliv argumentace. To dojde jen k neúměrnému zvýšení hlasitosti zvuku vycházejícího z vašeho telefonu a ke zvýšení počtu provolaných minut, jiný výsledek to nemá.
Osobně nedokážu udržet pozornost při telefonování déle než dvě minuty, pak už pozornostmi zájem klesá geometrickou řadou a já se začínám zabývat věcmi v okolí a probíhající konverzace začíná sklouzávat k monologu na straně volajícího a občasným záchvěvům mých reakcí v podobě citoslovcí, případně vyjádření svého vnitřního rozpoložení slovy: "jo, ne, nevím, možná, jasně a ano já vím". A zde právě nastává ten problém. S chlapem se prostě a jednoduše v drtivé většině případů tak dlouho nikdy nebavím. Řekneme si co je třeba a za čtyřicet vteřin je po akci. Jakmile telefonuji se ženou, je to předem prohraný boj a vím, že pokud nevyužiji svůj důvtip a slovní obratnost vesnického idiota na maximum, nedopadne to pro mě dobře.
Začíná to většinou stejně: některá z žen, se kterými mám tu čest komunikovat, mi zavolá, zeptá se mě, jak se mám, čímž mi nenápadně naznačí, že se mám zeptat, jak se má ona, protože proto vlastně volá, jenom si mám myslet opak. Během krátké chvíle se z aktivního řečníka stávám pasivním posluchačem, který se snaží zapamatovat si veškerý obsah hovoru, protože kdykoliv během konverzace může přijít na řadu test pozornosti v podobě dotazu na můj názor. Ne, že by něco znamenal nebo by ho chtěla dotyčná slyšet, jen do konverzace zasadí nenápadně důležitou informaci, kterou pokud nezachytím, budu z toho mít později problém. Od pouhého banálního sdělení jak se má, se velice snadno a brzy propracuje úplně jinam. Popíše, jak se má v práci, to jí připomene nový drb, který slyšela od kolegy, což ji přivede na myšlenku, že za tři týdny slaví kolega narozeniny, poté vypálí dotaz, co mu má koupit (nevím, neznám ho), nákup dárku ji mentálně dostal do obchodu, takže si vzpomene, že si chce koupit nové boty, tím pádem půjde dnes do města a zakončí to slovy: "Abych nezapomněla, kup chleba, protože se zdržím". "Kup chleba" bylo v podstatě od začátku to primární a pro mě jediné důležité sdělení. Ovšem namísto dvou minut v křeči a s bolavým uchem držím osmou minutou telefon, mentálně jsem někde v lese naproti v kopcích, které vidím z kanclu a vydávám jen skřeky. Jediné možné rozuzlení je to, že chleba nikdo nekoupí, protože jsem již nebyl schopen nic pojmout, boty nemá, protože byly blbý, dárek pro kolegu koupí s kolegy a přitom zbytečně protelefonovala devět minut.
Stejně jako při normální konverzaci, žena při telefonování skáče z jednoho tématu k druhému, nechává se ovlivnit aktuálními pocity na úkor logiky sdělení a neustálé asociace v jejím mozku poté mužskému posluchači způsobují zmatenost. Muži totiž řeší problémy postupně, dokáží se soustředit jen na jednu věc, které se ovšem věnují naplno. Kdežto žena skáče od činnosti k činnosti, od myšlenky k myšlence a pak si to záhadným způsobem v hlavě složí dohromady tak, že to vypadá, jako kdyby normálně plynule uvažovala. Je vědecky dokázáno, že žádný lidský (ženský) multitasking neexistuje, ženy jen dokáží lépe přepínat mezi jednotlivými úkoly. Proto se nám mužům zdá, že mohou dělat více věcí naráz, což ovšem není pravda a často to také podle toho vypadá. Třeba když se ženská za volantem maluje, nebo telefonuje s mužem.

S kocórem v knajpě na hokeju

19. února 2014 v 13:30 | Sudánec
Dnes jen takový krátký aktuální postřeh, týkající se hokejových utkání na ZOH Sochi 2014. Většina žen není sportovně založena, myslím tedy ne tak jako mi muži úžasní, neomylní, pasivní sportovci, kteří na gauči nebo v hospodě vždy přesně ví, kde je chyba a jak onen sportovec má správně konat. Dle mého názoru je pro většinu žen jejich psychickým maximem fandit u hokeje nebo fotbalu, nesetkal jsem se zatím se ženou, která by pochopila ty blbce v autech jak 2 hodiny (v případě Le Mans 24 hodin) jezdí dokola a ten jejich debil na to čumí s napětím, jako na nejnapínavější díl Ulice. Takže jakékoliv projevy sportovního zápalu do nepopulárnějších sportů v Česku (bože jak já nesnáším název Česko !) hodnotím velice kladně. Má to ovšem určité nedostatky, které níže rozvedu.
Dnes v 18:00 vypukne další důležitý hokejový zápas na ZOH a já už živě vidím, jak veškeré dámské osazenstvo v naší oblíbené putyce bude nervově na zhroucení ve chvíli, kdy naši hoši potřebují střídat a místo tlaku na soupeřovu bránu se stáhnou do vlastní třetiny, kde počkají na vystřídání a založí nový útok. Tyto situace jsou komentovány výkřiky: "Proč se vracíte dozadu!" Na co čekáte? Běžte dopředu!" "Proč to zdržuješ? Už končí poločas". A podobně.
Další nevýslovná muka dámy prožívají v situacích, kdy se rozjíždí protiútok a náš útočník vyčkává na modré, aby mohl přejít do soupeřova pásma. V těchto situacích zaznívají výkřiky jako: "Zase tam vepředu nikdo není!" Na co tam čeká?" "Ti protihráči jsou tam vždycky nachystaní". Nebo ještě lépe. Tým nahodí za modrou, aby snadněji přešel přes střední pásmo a milé ženy hned vzrušeně hořekují proč to tam střílí, když tam nikoho nemá. Další nepochopení pravidel nastává v situacích kdy, jsme v útočném pásmu a někdo neudrží puk před modrou a je třeba vyklidit třetinu a zahájit nový protiútok ze středního pásma, nedej bože se vrátit do vlastní třetiny a vystřídat. V těchto situacích již opravdu jde do tuhého a ozývají se již útočné a hanlivé pokřiky na naše hochy na ledové ploše. Nadávky jako: "Co tam kurva děláš?!" "Proč to nahráváš dozadu?!" "Proč se vrací? Proč nestřílí!".
Takových situací a nadávek je za jedno utkání celá řada a nikomu to nemám za zlé, ba naopak. Oceňuji ženy, které jsou zapálené do pasivního sportování u televize nebo v kotli na stadionu, jen mi občas přijde líto, že vlastně nechápou, proč se dané situace dějí. Přitom pravidla nejsou nikterak složitá a dají se najít na internetu, nebo vám je, milé dámy, vysvětlí přítomní pánové. Odměnou jim bude pocit, že se konečně dokážete bavit o něčem, co nás chlapy zajímá.
Závěrem bych rád vypíchnul část příhody, kterou měl kolega z redakce (Hank007:), pozn. autora) se svojí známou. Dotyčná měla komentovat cizincům hokejové utkání, načež jí bylo oponováno slovy, že nezná pravidla, tak jak může něco komentovat a ať mu řekne co je třeba zakázané uvolnění. Tento termín nebyl pochopen, proto se Hank uchýlil k mezinárodnímu termín icing, kterému dotyčná rozuměla a popsala to následovně: "To je takové to, když puk dlouho jede po ledu." Ano ve světě žen to tak může být, ale v pravidlech to zní trošku jinak.
Závěrem chci tedy říct, že nás těší, že mají ženy zájem o sledování sportu v zahulené nalívarně s tlupou uřvaných, smaradlavých a ožralých hovad. Svými výroky nás bavíte, ale někdy by možná nebylo od věci se seznámit detailněji s pravidly a pochopit ony nepochopitelné situace na ledě. Věřím, že pro vás pak hra dostane nový rozměr. Takže, milé ženy, fanděte s námi!

Chlapský úklid

12. února 2014 v 9:58 | Sudánec
Soužití dvou osob opačného pohlaví ve společném prostoru je vždy otázkou kompromisů a různých dohod a pravidel. Jedním z ožehavých problémů bývá úklid společného příbytku. Z velké části jsou čistotnost a pořádkumilovnost jedince formovány jeho rodinou, pokud mají Vaši rodiče doma bordel jak v tanku, tak je velmi pravděpodobné, že se tomuto stylu vedení domácnosti také naučíte a nebude vám to připadat divné. Ovšem velké prozření přichází v momentě, že se nastěhujete k vašemu protějšku, který je vychován poněkud odlišně, v lepším případě si najdete nové společné bydlení, to potom není takový šok.
Kupříkladu já se považuji za typického chlapa, který občas nechá večer ponožky na zemi u gauče, sem tam nějakou skleničku nebo talířek. Přece nebudu vždy po každém použití nádobí onen kus umývat nebo ho dávat hned do myčky. To bych ty vrata brzo urval. Prostě počkám, až je toho víc a myčku naplním, nebo seberu pár zašpiněných věcí a dám je do dřezu, ale vždy je naplním nebo opláchnu vodou, aby to nezaschlo.
Moje přítelkyně je také průměrně pořádný člověk a sama občas nechá něco jen tak položené, anebo vytažené, ale jakmile to nechám já, tak má potřebu mě na tuto skutečnost upozorňovat a vyžadovat nápravu. Pokaždé tvrdím, že o tom vím, a že to uklidím spolu s něčím, anebo později, s čímž ona už další problém nemá, ale prostě mi to musí pokaždé připomenout.
Doma zastávám roli kuchaře, protože vařím rád a ještě jsem se nesetkal se situací, kdy by mě někdo řekl, že se něco nedá žrát, avšak co už tak rád nemám, je ten následný úklid mnou zdevastované kuchyně po kuchařských orgiích. Častokrát stačí ženu pobídnout a ona to víceméně bez řečí poklidí, v případě, že studuje nebo dělá do práce, tak ji samozřejmě o nic nežádám a svůj mrdník si pořeším sám. Ona má na starosti koupelnu, WC, žehlení a praní. Praní špinavého prádla ovšem už od dob průmyslové revoluce není žádná práce. Já mám na starosti mnou přímo nenáviděné činnosti jako je umývání země a utírání prachu. Ten však většinou utírá žena, protože u toho mám vždycky blbý kecy, ale s podlahou se musím vždy poprat já. Neříkám, že by se někdy nenabídla, ale když vidím jak tu zem šudlí tím mopem, nemám na to sílu a musím to udělat já. Na světě jsou prostě věci, které je lepší si udělat sám a to tak, že pořádně.
V bytě 2+kk, který má 56 čtverečních metrů dělám tu posranou zem hodinu. Částečně je to vina toho že v dnešní době pokud nehodláte utratit 1000 Kč za smeták a 1500 Kč za mop, tak máte smůlu, protože existuje jen jeden standardní rozměr. Asi je to ještě přežitek z dob, kdy uklízely jen ženy, muži pili pivo na gauči a dívali se na fotbal, nebo si to jinak neumím vysvětlit. Prostě obyčejné úklidové náčiní není genderově korektní. Měřím 187 cm a chci adekvátně dlouhé náčiní. Z normálního smetáku mě za pět minut bolí záda, protože se u toho hrbím jak horník v 19. století. Opravdu lituju jedince, kteří mají víc než dva metry.
Takže každou neděli mám službu na podlahu, už od rána jsem nešťastný a nervózní, jako kdybych měl jít na rektální vyšetření prostaty a snažím se onu nemilou událost co nejdéle odkládat. Občas se mi to dokonce podaří a zem udělám třeba až v pondělí nebo v úterý, ale takové malé osobní úspěchy slavím zřídkakdy. Aby mé utrpení nebylo již tak nesnesitelné, má milovaná polovička mě v tom ještě podporuje slovy: Tak lásko, dneska máš tu podlahu. Ta podlaha je už jako prase, měl bys ji dnes uklidit. Víš, co dnes ještě musíš udělat? Jasně, že kurva vím, že je do prdele zasraná neděle a já mám umejt tu posranou zem. Máme doma kalendář a předevčírem jsem byl ještě v práci, takže si umím vydedukovat, co je za den a už rok a půl to tak nějak v tu neděli dělám. Takže jí na to odpovím něco ve smyslu, ano lásko, já vím, nebo večer to udělám a dál se snažím tuto myšlenku na onu nenáviděnou činnost vytlačit z podvědomí někam do míst, kde mám uloženy všechny povinnosti méně zásadního charakteru. Nemá smysl se v tom dále pitvat, prostě pokaždé mě zlomí ona nebo moje svědomí a tu podlahu zametu a umyju, a pak si musím lehnout, abych si narovnal skoliózu způsobenou neadekvátním úklidovým náčiním.
Utírání prachu je další činnost, kterou nesnáším. Utřete ho a za dva dny je tam ten jemnej hajzl znova. To je prostě předem prohraný boj. Avšak na tento problém jsem již vymyslel řešení, které jsem v praxi ověřil a používám ho v práci.
Vedle mé kanceláře je místnost, kam chodíme opravovat a čistit počítače. Když tam vyfoukáte sto padesát počítačů, a přesto, že máte u toho otevřené okno, nějaký ten prach se na povrchu všeho toho botelu, který tam je, usadí. A v tomto okamžiku přichází na scénu má genialita a lenost spojená v mou úžasnou myšlenku. Otevřít okno, otevřít dveře do chodby, zapnout kompresor a všechen ten hnus systematicky rozfoukat. Vzniklý průvan onen prach bezpečně vytáhne ven z okna a je po starosti. Je pravda, že občas se směr průvanu otočí a všechen ten stoletý sajrajt to vycucne na chodbu, ale to už není moje starost. A tato úžasná metoda utírání prachu na chlapácký způsob mě přivedla na myšlenku, že si jednou domů budu muset taky pořídit kompresor a každý týden pěkně vyfoukat ten bordel z okna. Je to neuvěřitelně rychlá a pohodlná praktika, která má jen jedinou vadu, a to v situacích, kdy není dostatečně silný průvan, tak to jen rozvíříte a pak se v tom hnusu udusíte.
Zkrátka a dobře chlapi jsou od přírody trochu bordeláři, kteří prostě nevidí nebo přehlíží ty drobné nedostatky na jinak perfektně uklizené, ale z praktického hlediska nepoužitelné domácnosti. Konečně každá činnost doma za sebou nechá nějakou stopu a já se raději jednou za čas ztopořím a podniknu radikální úklid, než abych každý den pětkrát něco přesouval, uklízel, čistil a leštil. Doma se má člověk cítit dobře a má tam relaxovat a odpočívat, a ne dělat jako bokovku uklízečku.
Prostě to chce najít mezi oběma partnery rozumnou míru udržitelného pořádku, domluvit se, co už je přespříliš a nijak to nehrotit. Chlapa nepředěláte, můžete ho jen mírně usměrňovat. A pokud se vám ho podaří předělat, tak jste ho rozbily a je dost možné, že se z něj stane psychicky nestabilní jedinec, který vás jednou v hádce umlátí mopem, nebo vás otráví okenou. V lepším případě bude jen tiše po zbytek života trpět.
Rada na závěr je taková, že pokud je ten váš bordelář, tak si buďto zvykněte nebo ho kopněte do prdele a najděte si nějakého pořádkumilovného hňupa. Anebo ještě lépe, zůstaňte sama, kupte si vibrátor (výhody a nevýhody jsou popsané v jednom z našich článků, tak se na to podívejte a zvažte tuto možnost) a uklízejte si třeba celý den. Klidně si vezměte dovolenou na to, abyste mohla pořádně vydrhnout kachličky v koupelně. Což ovšem může platit i naopak pro muže. Většinou se sice nestává, že by ženy byly bordelářky, ale když má muž rád absolutní pořádek a jeho partnerka bordel jako v chlívě, má překvapivě taky dvě možnosti. Buď budete dělat puťku, neustále uklízet a srát na to, že jeho milá je prase nebo si najdete jinou, případně si koupí nafukovací.

Návštěva společnosti

12. února 2014 v 9:57 | Hank009
Pokud máte doma muže, který je normální chlap a ne přetočený metrosexuál, který je v okolí ostatních můžu terčem vtípků, tak vás možná čekají nemilé situace v případě, že se chystáte navštívit společnost vašich přátel. Proto uvádíme pár rad, jak si tuto návštěvu zpříjemnit nebo spíše neznepříjemnit. Jsou totiž situace, kdy to sice myslíte dobře, ale načasování a způsob sdělení nejsou zrovna zvoleny ideálně. Jako příklad uvažujme, že jdete společně třeba na ples.
Muž je v některých ohledech vzhledem k ženě tvor primitivní a na oblékání či nachystání mu na rozdíl od ženy hravě stačí patnáct minut. Proto dlouho setrvává v pozici, ve které byl, když se žena začala připravovat. V hlavě má spočítané, kolik času nezbytně potřebuje a ostatní čas tedy může být zavřený ve svém světě, který velmi nerad opouští. A už vůbec nerad ho opouští pro takové zbytečnosti, jakými mohou být rady ohledně oblečení nebo připomínky, že čas běží a podobně. Ve většině případů nakonec stejně čeká na partnerku již zcela oblečen a zakleknut ve startovacích boxech s prosebným výrazem brzkého výstřelu.
Nepříjemností může být i nevhodná volba oblečení muže. My totiž neřešíme, kterou košili si vezmeme a která kravata se k ní hodí. Pravděpodobně si vezmeme tu nejpohodlnější, což většinou bývá zrovna ta nejvíce obnošená. Pokud máte nějaké specifické podmínky k šatstvu, tak je oznamte včas nebo je sama vyberte. Pokud se chlap konečně dočká a žena je nachystaná k odchodu, je už většinou myšlenkami na cestě, v horším případě ve svém myšlenkově prázdném světě, kdy má v hlavě pusto jako v ledničce při nečekané návštěvě. V tuto chvíli změna jeho oblečení nepřipadá v úvahu a případná vynucená změna mu na klidu nepřidá.
Před vstupem do společnosti a hlavně ve společnosti nenacházejte vady na jeho vzhledu. Většina mužů nevnímá, jestli má vlasy lehce neučesané a na oblečení nějakou tu šmouhu. Upravování a maskování těchto závad ho přenáší do období jeho dětství, kdy maminka na nedělní procházce nebo návštěvě babičky neshledala jeho vzhled uspokojivým, sáhla pro kapesník, který naslinila a jala se dávat jeho obličej do pořádku. Je to ponižující a nedůstojné. A už vůbec by se neměly pronášet věty typu: Zrovna dneska sis musel vzít tu nejhorší košili. Tady se ti začíná párat lem. Co to tady máš za pupínek? Ty sis zase nečistil uši. Ten kabát už vypadá hrozně, měl by sis koupit jiný. A tak podobně. Hlavně ale, a to je zásadní, nevyslovujte tyto věty v přítomnosti jiných lidí.
Při hovoru ve společnosti mu nevyčítejte jeho neomalenost, se kterou se s vámi za normálních okolností baví. Jsou to rány pod pás, které nečeká a staví ho to do nepříjemné pozice. Muži chápou, že ženy chtějí, aby vedle nich vypadali skvěle, hlavně v přítomnosti jejich kamarádek či známých, ale nedělejte z nich svoji vizitku falešným pozlátkem a nenuťte ho k nepřirozené přetvářce. Jenom ho zbytečně znervózníte, začne se chovat nevrle a může to v konečném důsledku přerůst v katastrofu, kdy vás opustí s nervy v kýblu a odejde na bar dát si pár panáků na uklidnění, v horším případě zamíří domů nebo do nějaké hospody. Pokud se tak stane a po následném shledání mu vyčiníte, že vás tak hrubě opustil, přesvědčte se, že máte všechna okna a dveře zamknuté, klíče nejlépe zahozené a počítejte i přes tyto opatření se faktem, že budete spát, minimálně tento večer, sama.
Když i přesto všechno výše popsané uděláte a muž je stále s vámi a ještě nestačil provést zbrklý ústup nejlépe někam do cizích krajin a je po všem, tak si můžete být jistá, že je jen krůček od totální exploze a není radno mu k tomu dopomáhat. Rady do budoucnosti s výčtem chyb, které udělal, zcela jistě nepadnou na úrodnou půdu, aby pro příště přispěly ke zlepšení jeho prezentace ve společnosti po vašem boku. Jediné co nastane, je mužův totální výbuch zbaven veškerých zábran, kdy všechno ze sebe naráz vysype, vám zbudou jen oči pro pláč a nebudete přesně vědět, proč se vlastně naštval, když to s ním myslíte dobře.

Dusíko-kyslíková dieta

5. února 2014 v 10:09 | Sudánec
Ráno na snídani je doporučeno maximálně čtyři až šest loků vzduchu, což by mělo navodit pocit plnosti do oběda. V případě akutního pocitu prázdného žaludku již během dopoledne je možné dát si dva malé loky vzduchu a zapít to trochou perlivé vody.
Obědové menu se skládá z půl litru nesyceného nápoje a deseti velkých loků vzduchu. Pro ty z vás, co teprve začínají s touto dietou, je pro prvních pár dnů možné si jako dezert dát pět až šest kuliček hrášku.
Na svačinu je předepsáno půl sáčku kypřicího prášku a sklenici perlivé vody. Tohle se v praxi osvědčilo, náš guru na diety bláznivý Hank měl po požití tohoto mixu dokonce pocit velmi přeplněného žaludku. Sám to komentoval slovy, že je přežraný, zhluboka odfukoval a záhy rychle zmizel, pravděpodobně odpočívat. Přesné místo určení však dosud neznáme.
Na večeři, pokud jste ještě neupadla do mdlob, je na čase se trochu rozmazlit. Připravte si jedno malé jablko, nakrájejte ho na co nejmenší kousky a čínskými hůlkami pomalu pojídejte. K tomu doporučujeme malé hlty vzduchu a celou tuto vydatnou porci spláchněte půl litrem perlivé vody s plátkem citronu.
Tato dieta je velmi účinná a osvědčila se na celém světě. Doc. Ing. Mojmír Nejezchleb se nechal inspirovat stravovacími návyky domorodců ze střední Afriky a přizpůsobil tento životní styl našim podmínkám a chutím. Za svou revoluční redukční dietu dostal prestižní ocenění Anorexia Somalis vydávané Spolkovou organizací dietových nadšenců a dobrovolných ničitelů vlastního organismu. Tento jeho takřka mistrovský počin je momentálně velice populární v americkém Hollywoodu, dále také v Sudánu, Etiopii, Chadu a dalších středoafrických rozvojových zemích.

Společné bydlení

9. ledna 2014 v 20:10 | Hank009
Jednou to přijít musí. Je to totiž další fáze vážného vztahu a pro soužití páru jako takové je to jedna z důležitých zkoušek.
Znáte to, jste spolu už dlouho, jeden z vás přespává u toho druhého častěji než u sebe, a tak vám přijde logické posunout se o tu další imaginární metu dál. Začít společně bydlet. A mohou nastat hned tři situace. Buďto se nastěhujete vy k němu, on k vám, nebo si najdete úplné jiné společné bydlení. Rád bych dnes rozebral první variantu, kdy se přestěhujete ke svému příteli.
Určitě to nebude lehké, ale s pár radami to můžete zvládnout lépe. Záměrně uvádím lépe, protože dobře to nejde zvládnout nikdy. Prvním větším problémem je ono vlastní stěhování. Muži většinou bývají velmi překvapeni, kolik věcí potřebuje normální žena k životu. Za poslední dobu, co jste přespávala u něj, jste si už určitě stihla přinést nemalé množství svých věcí a mnohým mužům se může zdát, že v jeho bytě máte téměř všechen svůj majetek. Pokud vám pomáhá se stěhováním právě on, bude zřejmě dosti šokován a překvapen. A to jen v případě, že máte všechny své věci úhledně zabalené v krabicích. Jakmile máte sbaleno jen napůl a začnete v rychlosti uklízet své nesbalené věci a pokládat muži otázky typu, co do jaké krabice, tak máte zaděláno na další problém a to je, že může být také muž hned ze začátku pekelně naštvaný a k hádce bude pouhý krůček. V okamžiku, kdy už máte všechny věci u něj, je důležité si byt rozdělit na jednotlivé části, kterým se budu věnovat podrobněji.
Začneme třeba koupelnou. Mužsky funkčně zařízená koupelna s jedním šamponem a mýdlem na vaně, kartáčkem na zuby a holicím strojkem na umyvadle, se nesmí změnit skokově. Jinak žena vystavuje muže riziku náhlého šoku. Doporučuji si do koupelny dát jen úplné nezbytnosti nutné k základní jednodenní hygieně, a postupně, den za dnem, přidávat. Nejhorší, co se totiž může stát, je to, že muž nebude schopen ve změti pro něj absolutně neznámých přístrojů a pomůcek najít své tři elementární potřeby pro osobní hygienu.
Dalším takovým společným prostorem je kuchyň. Na tu obzvlášť pozor, pokud váš protějšek tvrdí, že rád vaří. Nesnažte se zorganizovat jakýmkoliv způsobem jeho (pro něj perfektně uspořádané) nádobí, koření a vlastně cokoliv v kuchyni. Nápady, jako že miska by měla být s miskami a ne se sklenicemi, protože je skleněná, nebo že pánvičky by měly být na jednom místě a hrnce na druhém, o uspořádání příboru raděj ani nemluvím, jsou zcela nemístné a zakládáte si na další případný oheň na střeše. Na jakékoliv změny rychle zapomeňte. Vše musí proběhnout postupně a po vzájemné dohodě. Většina mužů totiž má, nebo si to alespoň myslí, smysl pro organizaci. A ten je samozřejmě nejlepší a neměnný.
Co se týče ložnice, tak pokud patříte k těm osobám, co spí s půlkou svého majetku, tak tady taky pozor. Postel pro muže představuje místo odpočinku a stánek pro radostné sexuální hrátky. Žádný muž nechce při sexu bojovat s hromadou nepotřebných záležitostí, které se mu motají všude kolem. Nejhorší pak můžou být situace, kdy při intimní chvilce zcela rozčílená vykřiknete: "Sakra, ležíš mi na mé knize a můj lak na nehty jsi shodil z postele!" To ho dokáže nažhavit asi tak jako pánský striptýz.
Další a nejdůležitější věcí je úprava společných prostor. Muži nikdy nepochopí význam umísťování květin, které nejdou jakýmkoliv způsobem konzumovat. Ať jíst nebo kouřit. Také je velmi důležité nepoužívat věty typu: "Jak tady můžeš bez záclon žít?" To musíme okamžitě napravit, bude potřeba vymalovat (samozřejmě si to uvědomíte až po nastěhování všech vašich věcí) nebo zaplňovat byt různými nepotřebnými bytovými doplňky dekoračního typu. Na to je po nastěhování velmi, velmi brzy. Muži mají rádi jednoduchost a funkčnost, takže s těmito věcmi opravdu pomalu. Pokud jednou za čas domů přinesete jednu (ale opravdu jen jednu) z výše popsaných věcí, věřte, že je to klíč k úspěchu. Většinou si muž těchto změn ani nevšimne a za nějaký čas bude překvapen, kde se to tu všechno vzalo. V tom případě je dobré mít schované stvrzenky od nákupu jako důkaz, že už tam opravdu jsou dlouho.
Rada na závěr? Vše dělejte postupně a pomalu a o všem si předem se svým partnerem promluvte. Musíte pochopit, že pro muže by bylo velmi drastické, kdyby se jeho mládenecký byt ze dne na den změnil v hnízdečko lásky podle vašich představ. Cítil by se ztracený a odevzdaný. A to přece nechcete, že? Nejhorší však pro něj je fakt, že ztratil vědomí, že tam nebydlíte nastálo a přece jen někdy spíte sama u sebe. Muži se s tímto velmi dlouho vyrovnávají a jediným lékem je alespoň částečný útěk za kamarády nebo účelné vyhledávání samoty. Tak, jako lidé potřebují k životu vzduch, muži potřebují někdy samotu a tu mu musíte občas dopřát. Jedině tak se nejrychleji vyrovná s tímto nově nastoleným stylem života. Jo, a nikdy mu nesahejte na jeho pracovní stůl. To je zkrátka absolutní tabu, je to jeho místo a tak to musí zůstat navždy.

Komunikace s muži

9. ledna 2014 v 19:57 | Sudánec

1. Pokládejte mu jednoduché, stručné a jasné otázky, na které se dá odpovědět nejlépe jedním slovem (chlapi nemají potřebu sdělení obalovat ve slovním trojobalu).

2. Nepokládejte otázky, na které není žádná správná odpověď. Například otázky typu: "Sluší mi to?" ("Ne, vypadáš jak dvoudolarová štětka," což je samozřejmě špatná odpověď. "Ano vypadáš skvěle!" je jediná správná odpověď, na kterou ovšem může přijít pravdivý return od ženy: "Ne vůbec mi to nesluší a jsem v tom tlustá," což jen evokuje k dalšímu lhaní a opravdu není dobré tohle dělat.)

3. Zásadně nepokládejte otázky nebo úkoly, které nezní jednoznačně. Žena pronese dotaz: "Co si myslíš o té nové romantické komedii co je v právě kině?" čímž dává nepřímo najevo, že chce na ten film jít do kina. Zatímco chlap slyší přesně to, co řekla, takže jeho odpovědí nejspíš bude, že to může být dobrý film, přitom si stejně myslí, že je to sračka a tím pro něj celá situace končí. Chcete jít do kina? Řekněte to rovnou; chlapi neumí, nebo v lepším případě nechtějí, luštit vaše skryté otázky a hlavolamy.

4. Pokud chodíte nakupovat potraviny vy, dbejte na pravidelnost; není nic horšího, než když chlap vleze do lednice v očekávání čerstvé zásoby pochutin a lednice zeje prázdnotou jak po bílém sexu (noční "žravka"), protože jste šla po práci s kamarádkou na kávu a obchod už zavřel. Pokud nepůjdete nakoupit, sdělte to muži včas, ne až když je doma. Když nakupuje muž, nezatěžujte jeho nákupní seznam věcmi, jako jsou kosmetické přípravky a zdravá výživa; touto sekcí chlap vždy proletí bez povšimnutí a nepřeberné množství tohoto zboží jej zmate a stejně koupí něco jiného, než jste měla na mysli. Nedej bože, když mu napíšete na seznam takový ten krém v zelené krabičce, co používám, však ty budeš vědět. Pokud nakupujete společně, uodržujte jej v bezpečné vzdálenosti od sektoru oblečení a dámské hygieny.

5. Netahejte chlapa do nákupního centra, pokud chcete běhat po oblečení; pro muže není většího utrpení než odpoledne v obchodě s dámskou módou, když mu žena ukazuje věci a ptá se ho na názor, jak to vypadá a jestli jí to sluší. V takové situaci zbývá jen přikyvovat a modlit se, ať už najde to, co hledá (často nic nehledá, jen se chce podívat), a budete moci vypadnout. Hlavně, chraň ho pánbůh, podívat se na nějakou jinou ženu, to je oheň na střeše (na co se tam asi má ten chlap dívat?).

6. Nikdy nezačínejte věty slovním spojením: "Mohl bys…" ("mohl" totiž pro muže znamená, že nemusí). Mohl bys umýt nádobí? Ano mohl, ale nemusel, takže to neudělá. Když něco chcete, musíte to vyjádřit jasně. Běž, prosím, umýt nádobí. Tomu už rozumí, sice není zaručený úspěch, ale aspoň se nemůže vymluvit, že to nepochopil.

7. Nevolejte mu do hospody, pokud vás někdo nevraždí nebo doma nehoří!

8. Neposílejte mu na e-mail zvířátka a podobné absurdity, které vám posílají kamarádky!

9. Nikdy mu neříkejte, že starej od kamarádky dělá to a tamto, a on ne! Chlap nechce být srovnáván s nějakým volem a už vůbec ne s jejím ex!!! To je úplně nejhorší, co můžete vypustit z vašich krásných úst. Hlavně co se sexu týče!!! Taky ho nikdy nesrovnávejte s jeho otcem.

10. Nikdy mu neříkejte, co a jak má dělat; chlap si na všechno musí přijít sám. Stěží přijme radu od jiného chlapa, natož od ženské, byť by měla pravdu!

11. Neoslovujte ho před kamarády zdrobnělinami nebo různými výmysly, které používáte doma (budou si z něho dělat prdel a to ho nasere).

12. Nekecejte mu do řízení, nebo se vám může stát, že půjdete pěšky.

13. Neptejte se ho, jak se měl v práci. Pokud vám něco chce říci, tak to řekne, jinak se dočkáte klasické odpovědi: "Dobrý, normální, pořád stejný, na hovno."

14. Zbytečně ho nezatěžujte svými emocionálními výlevy. Chlap vaše myšlení nikdy nepochopí a bude si stejně pořád myslet, že žádná žena neví, co chce a je sama sebou zmatená.

15. Zásadní a poslední věc. Nesnažte se ho převychovat nebo změnit. Buď vám dá košem a uteče, nebo z něj uděláte idiota.



 
 

Reklama